Domácí Domov Zmařené životy

Zmařené životy

374
0
Sdílejte

Mementa zmařených životů

ZDE BYDLEL/A… tak těmito slovy začínají nápisy na mosazných destičkách, které se lesknou v olomoucké dlažbě. Kdo si je chce přečíst, musí se sklonit. A poklona je v tomto případě více než namístě. Tyto dlažební kostky, Kameny zmizelých, jsou totiž miniaturní památníky obětí nacismu. Narazit na ně lze v celé Evropě.

Text Eva Valentová

Foto Tomáš Loutocký

Kdyby dlažební kameny měly srdce, tak ten před olomouckým domem na Masarykové třídě číslo 882/28 by zřejmě pukl mateřskou láskou. Není to totiž obyčejná dlažební kostka. Je to jeden ze 134 olomouckých Kamenů zmizelých. Kamenů, které jsou mementy zmařených lidských životů.

Příběh ukrývaného dítěte

a jeho matky

„K tomuto kameni se nám podařilo shromáždit až neuvěřitelné dokumenty,“ ukazuje Petr Papoušek, předseda Židovské obce Olomouc, na silnou složku s červeným přebalem. Leží přímo nad jeho pracovním stolem. Příběh kamene a složky podkladů k jeho položení se začal odvíjet před čtyřmi lety. Tehdy židovskou obec kontaktoval Petr Kubálek. Chtěl zjistit víc o sobě a o své biologické matce. V hlavě měl jen útržky, které někdy zaslechl. „Pan Kubálek se narodil v roce 1938 do smíšeného manželství. Jeho maminka byla Židovka. Rodiče se ale brzy rozvedli v domnění, že si zachrání životy,“ vypráví na úvod Petr Papoušek. A dodává, že i rozvodový papír lze najít v této složce.

Čas ukázal, že odloučení manželů Kubálkových život mladé Židovce nezachrání. Petrova maminka Yella byla v červnu 1942 odvlečena do Terezína a poté zavražděna v Malém Trostinci. Od nástupu na seřadiště Židů ve škole v Hálkové ulici se podařilo Yelle napsat několik osobních dopisů svým blízkým i synovi. Psala je většinou německy, některé i česky. Poslední z nich pak vyhodila z vlaku při cestě z Terezína do Polska. „Cestu k adresátovi si zřejmě našel díky tomu, že nádražáci dobře znali hostinec Na Špici, který patřil Kubálkovým,“ naznačuje domněnku Papoušek a ochotně sedá ke svému počítači, aby našel naskenované originály těchto dopisů. Všechny jsou uložené ve složce na poličce nad jeho hlavou. Listovat v ní je zajímavé a smutné zároveň. Jsou v ní vedle dokumentů i rodinné fotografie a Yelliny kresby malého syna.

Další Petrův osud předurčila protektorátní policejní přihláška označená červeným razítkem s písmenem J (Jude). Čtyřletého chlapce začali jeho blízcí skrývat. „Petra se nejprve ujala rodina jeho kmotry v Kunčicích. U Chytilových pobýval do roku 1944. Poté pro něj našli bezpečnější úkryt u známých na Horní Bečvě,“ popisuje předseda židovské obce. Cabákovi měli na Bečvě dům na kopci, a když viděli oknem, že k nim přicházejí němečtí vojáci, rychle schovávali chlapcovy věci. „Hospodář šel s Petrem na půdu a tam ho zavřel pod podlahu v mezistropí. Ven chodil jen výjimečně. Nesměla ho vidět sousedka. Byla by schopná je udat,“ nastiňuje Papoušek podmínky, za jakých se malý Petr dočkal konce války.

Ani život po válce však nebyl pro Petra Kubálka jednoduchý. Otec se ještě za války podruhé oženil, rodina se často stěhovala, Petr byl hodně nemocný… Zkrátka příběh ukrývaného dítěte a osudem zkoušeného dospělého muže by vydal na knihu.

Židovská obec pomohla Petru Kubálkovi nejen poskládat jeho životní mozaiku, ale přispěla i k jistému zadostiučinění. Bolest a trápení mladé Yelly Kubálkové jsou totiž otištěny v olomoucké dlažbě. Petr před třemi lety své matce položil před dům, odkud odešla na seřadiště k transportu, Kámen zmizelých.

S nápadem přišel

německý umělec

Betonových kamenů o velikosti 10x10x10 centimetrů s mosaznou destičkou na povrchu je nyní v Olomouci už 134. Prvních 31 kamenů se podařilo položit v roce 2011 a zatím poslední přibyly letos v dubnu. „Za každým kamenem se skrývá silný lidský příběh,“ podotýká předseda židovské obce.

Naprosto stejné kameny, připomínající osudy konkrétních lidí, jejichž život byl nacisty vyrván z běžných kolejí a poté často i ukončen, lze najít již ve třech stovkách měst Evropy. Liší se pouze jazykem. „Projekt založil německý umělec Gunter Demnig. První kameny vložil do země v roce 1995 v Berlíně,“ říká Papoušek a pomáhá mi s překladem německého názvu – Stolpersteine. Je to složenina dvou slov: stolper – zakopnout a Stein – kámen. Volně je překládán jako „kameny, které nás přimějí k zastavení“ nebo se u nás nahrazuje termínem „Kameny zmizelých“.

„O destičkách jsem se dozvěděl, když se první kameny pokládaly v Praze. Začalo s tím občanské sdružení Stolpersteine.cz. A přes ně se ta myšlenka rozšířila do celé republiky. Mně se to zalíbilo,“ vzpomíná na začátky Papoušek. Olomoucká židovská obec hned začala zjišťovat okruh prvních zájemců z Olomouce i z různých konců světa, kteří by chtěli kameny položit. „Je důležité, aby byl na začátku zájemce, my jsme potom schopni vše zorganizovat – zažádat o povolení, objednat kameny, dát dohromady texty a také sehnat peníze,“ vysvětluje s tím, že kameny nejsou úplně levnou záležitostí. „Když jsme začínali, stál jeden kámen 95 Euro a teď už stojí 120 Euro.“ Podle něj se však najdou i zájemci, kteří jsou ochotni celou částku zaplatit sami. Při debatě o financích vyzdvihne pomoc olomoucké radnice a krajského úřadu. „Obě instituce každý rok na kameny přispívají. Navíc technické služby města pokládají kameny zdarma. Vím z jiných měst, že to není úplně běžné,“ srovnává Papoušek.

Destičky by mohli

čistit studenti

Pátrání po některých obětech holocaustu nebo po potřebných datech připomíná detektivní práci. Stává se, že přijde zájemce o položení a nezná ani přesné jméno oběti nebo její adresu. „S pátráním nám pomáhají dva lidé. Dáváme jim malou odměnu. Ale v porovnání s odvedenou práci je to spíš práce dobrovolnická, bez jejich osobního zaujetí by nebyla možná. Jedním z nich je můj otec Miroslav, historik,“ říká Papoušek.

Snahou židovské obce je položit co nejvíce Stolpersteinů. Mohlo by jich být až 2500, o tolik židovských obyvatel přišla Olomouc za druhé světové války. Ještě letos chce obec stihnout usadit do chodníků zhruba třicítku nových. Tím ale plány zdaleka nekončí. „Dělají se i velké desky, které se dávají k místům, odkud lidé hromadně odcházeli do transportů. V Česku zatím ještě takový kámen položen nebyl. My jsme přemýšleli o chodníku před Hálkovou školou. Ta totiž byla shromaždištěm, kterým prošli všichni transportovaní z Olomouce a okolí. Pak už nasedli do vlaku a jeli do Terezína,“ vysvětluje Papoušek. Na průčelí budovy školy je sice pamětní deska, ale není kolemjdoucím příliš na očích. Celou myšlenku do jisté míry brzdí peníze. Cena by se pohybovala asi kolem tisíce Euro. A ještě s jedním nápadem přichází předseda židovské obce. „Pokud jsou destičky na místech, kde se často chodí, pošlapem se vpodstatě čistí. Jsou stále lesklé. Ovšem kameny, které jsou na odlehlých místech, mají silnou patinu. O ty se občas staráme my. Líbilo by se mi, kdyby se našla škola, která by nám pomohla. Studenti by je jednou za čas obešli a vyčistili,“ zamýšlí se na závěr Papoušek.

Před odchodem z jeho kanceláře si ještě sahám na kameny, které jsou už vyrobené a na své položení teprve čekají. Jsou těžké a studí. Říkám si, že je to dobře. Protože osudy těch, jejichž jména jsou vyryta na povrchu, byly mnohem těžší a mnohem mrazivější.

Stolpersteine = Kameny zmizelých

S myšlenkou uctít oběti holocaustu položením pamětního kamene před dům, v němž nacisty zavražděný člověk naposled bydlel před deportací do koncentračního tábora, přišel v roce 1993/94 německý umělec Gunter Demnig. Stelpersteine, betonové kostky o rozměrech 10x10x10 centimetrů s nápisem na horní mosazné desce, vybízejí kolemjdoucí, aby se zastavili a sklonili se k jménu oběti vyraženému na kostce. Dnes jsou položeny ve stovkách evropských měst. V Olomouci je jich nyní 134 a další budou přibývat. Existuje i Google mapa Kamenů zmizelých. Uctívat mohou také památku nežidovských obětí nacismu – Romů, politických nepřátel (v Olomouci byl např. položen kámen připomínající významného sociálního demokrata Josefa Šanty), homosexuálů a podobně. Stolpersteine dnes zajímají i příznivce geokešingu nebo inspirovaly tvůrce internetových her. Edice Waymark jim věnovala jeden díl.

V případě, že máte zájem o položení kamene pro své příbuzné nebo známé, obraťte se na sekretariát Židovské obce Olomouc, tel. 585 223 119, e-mail: kehila@kehila-olomouc.cz

Z historie Židovské obce Olomouc

Konec kvetoucí židovské komunitě přinesla tragická léta nacistické okupace. Hned první den okupace byla olomoucká synagoga vypálena a židovští obyvatelé Olomouce vzápětí, podobně jako ostatní Židé v protektorátu, zasaženi nejprve protižidovskými nařízeními a pak i deportacemi do vyhlazovacích táborů, v nichž jich velká část zahynula. Přeživší Židé roku 1945 svou obec obnovili, avšak ta se roku 1962 z nařízení státu přeměnila na pouhý synagogální sbor spadající pod Židovskou náboženskou obec Ostrava. Teprve roku 1991 došlo k obnovení samostatné židovské obce s působností pro okresy Olomouc, Šumperk, Jeseník, Bruntál a Přerov. Předsedou Židovské obce Olomouc, která má dnes 157 členů, je Petr Papoušek.

Sdílejte
Předchozí článekArcidiciézní muzeum
Další článekNeviditelné

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here