Domácí Design Arcidiciézní muzeum

Arcidiciézní muzeum

322
0
Sdílejte

V říši krásy, která přetrvává staletí

Arcidiecézní muzeum je jednou z nejnavštěvovanějších kulturních institucí v Olomouci. Nabízí unikátní obrazové sbírky, vzácné církevní artefakty i fascinující pohled na vývoj architektury napříč staletími. Toto naprosto jedinečné muzeum v rámci celé České republiky nám představil zástupce ředitele Ondřej Zatloukal.

TOMÁŠ CHALUPA

Když přicházíme k branám muzea, vítá nás Ondřej Zatloukal se slovy: „Tak jsme kvůli vám raději zavřeli, abyste měli klid na focení.“ Trošku nechápavě se díváme s fotografem Lukášem Navarou jeden na druhého, začínám se chystat k velkému děkování, ale vše se rychle vysvětluje. Dnes (je to vždy zavírací den – mělo by být dnes je pondělí – to je totiž zavírací den?) je totiž zavírací den, ale my dovnitř můžeme. Vyzbrojeni svazkem klíčů vyrážíme tedy rovnou do obrazárny. Právě tam míří kroky tisíců turistů, badatelů i milovníků umění. Obrazové sbírky muzea jsou plné unikátů nezměrné hodnoty.

Madony kam se podíváš

Noříme se do jiného světa. Světa barev, hlubokých idejí, silných příběhů a do světa malířského umění. Působivé instalace obrazů na zdech dokresluje mírné osvětlení. „Máme obrazovou sbírku Olomouckého arcibiskupství ze 17. století. Je to jedna z nejprestižnějších sbírek v Evropě. Jsou zde také obrazy ze státních sbírek a máme zapůjčenou i sbírku jedné soukromé osoby,“ vyjmenovává Zatloukal. Olomoucký arcibiskup Jan Arnošt z Lichtenštejna – Kasselkornu, který monumentální sbírku kdysi zakoupil, ji získal ze stejného zdroje, z jakéhopocházejí například i slavné sbírky v pařížském Louveru. „Jsou zde obrazy nevyčíslitelné hodnoty, pojištěné na stovky milionů korun. Největším unikátem je Madona s dítětem od Sebastiana Del Piomba. Je to vrchol italské malby, vyniká nad vším, co je tu k vidění. Nebo Kojící Madona Bernarda Cavallina, další mimořádný kus reprezentující Neapolskou malbu,“ upozorňuje Ondřej  Zatloukal na nejcennější díla.

Studovat jeden obraz lze celý život

Jenže člověk, který není znalcem umění, což je můj případ, vidí jen ženu kojící dítě. Trošku jsem na pochybách, zda se o tento svůj dojem mám podělit, ale nakonec se řediteli Zatloukalovi svěřím s tím, že nechápu, v čem je obraz výjimečný. „To je přirozené, takto vnímá obrazy drtivá většina laické veřejnosti. Je důležité se k obrazům vracet. Napoprvé na vás zapůsobí jen barvy, uvidíte motiv, postavy na obraze. Pokud se po čase k obrazu vrátíte, začnete vnímat detaily, hlubší motivy, co jsou v obrazy skryté. A teprve při třetím zhlednutí díla, kdy už máte utříděné myšlenky a něco o daném obraze víte, k vám ten obraz doopravdy začne promlouvat,“ uklidňuje mě Ondřej Zatloukal.

Odpověď, jak dlouho se dá nějaký obraz studovat, mě opět uzemní. „V našich sbírkách je Tizianův obraz Apollo a Marsyas, máme ho v Kroměříži, kde sídlí část našeho muzea.  Je to nejvýznamnější obraz v České republice, zcela mimořádný. Já se mu věnuji od roku 2007 a zdaleka ještě nejsem u konce. Profesor a historik umění Jaromír Neumann se mu věnoval třicet nebo čtyřicet let a ještě před svou smrtí v něm dokázal objevovat nové souvislosti. Takovýmto dílům zkrátka můžete zasvětit celý život,“ vysvětluje mi Ondřej Zatloukal. Znovu se dívám na tu kojící madonu a hlavou se mi táhnou všelijaké myšlenky.

Žádné brambory!

Situaci zachraňuje fotograf, který se pídí po technických záležitostech. Jak zajistit, aby obrazy nechátraly a zůstaly nepoškozené? „Máme tu sady zvlhčovačů, odvlhčovačů, udržujeme vlhkost na 60 procentech, teplotu stále kolem 20 stupňů Celsia. Máme zde také speciální osvětlení, protože každý obraz svůj lesk a je důležité vybalancovat odlesky a stíny,“ vyjmenovává ředitel.

Muzeum také zaměstnává řady restaurátorů a konzervátorů. „A co když tu máte nějaké padělky? Poznali byste to vůbec?“ Kolegova zvědavost zjevně nezná mezí. „Dáváme si na to velký pozor. Děláme podrobné analýzy, máme posudky a rozbory barev, odebíráme vzorky ….“ „Naše babička na to vždycky dávala bramboru,“ přeruší ho fotograf. Zadívám se znovu na kojící madonu a rychle navrhnu, že bychom raději mohli jít dál. Nápad se zdá až příliš nebezpečný.

Přicházíme k jednomu z největších unikátů, které v Arcidiecézním muzeu jsou. Je to kočár biskupa Ferdinanda Julia Troyera. Impozantní pozlacená nádhera ohromuje dodnes svou zdobností a ušlechtilou krásou, ale i precizním provedením. „Když jsme ho získali, byl v katastrofálním stavu. Restaurováním se ale odhalily nádherné malby, byli jsme celkem překvapeni,“ komentuje exponát Zatloukal. Přihrne se už i fotograf, který se zapomněl v obrazárně a chystá si stativ. „Jo, to určitě vyfoťte, to bude vypadat dobře?,“ pobízí ho ředitel. Navara se na něj zazubí. „Tak přiznejte se, že už jste si v něm taky poseděl,“ zeptá se ho s úsměvem.  Ondřej Zatloukal zavrtí hlavou. „Pochopitelně, že ne. To prostě neexistuje. Je to unikát, srovnatelný s francouzskými královskými kočáry a jeho restaurování trvalo několik let. Zaměstnanci si nemohou dovolit v něm vysedávat,“ vysvětluje. Fotograf pozoruje kočár skrze objektiv a já slyším, jak si pro sebe bručí. „Ále, beztak v něm seděl.“

Na Krvavé pavlači 

Od kočáru se přemisťujeme k Rajské zahradě. Napřed ale míjíme takzvanou Krvavou pavlač, ze které je nádherný výhled na Klášterní hradisko, ale hlavně se na ní psaly dějiny. Krvavá se jí říká, protože právě zde měl být zavražděn Václav III. Jak se ale dozvídáme, vše je trochu jinak. „Pavlači se říká krvavá, ale kde přesně byl Václav III. zavražděn, se už dnes prakticky nedá zjistit. Proběhlo tady mnoho rekonstrukcí a místo, kde se to přesně stalo už je dnes neidentifikovatelné. Ale samozřejmě turistům a návštěvníkům se líbí, že si mohou říct: ‚Stojím tam, kde zabili krále‘,“ říká Zatloukal. Od krvavých středověkých mordů utíkáme k místu rozjímání a klidu – Rajské zahrady. Ta je nově zrekonstruovaná a je to opravdu malebné místo. „Je to tu krásné, ale dalo to taky hodně práce. Tohle třeba jsou akátové fošny. Všechny dřevěné prvky tu jsou od pána, který je dělal také na Sluňákově.  Všechno je řezané motorovou pilou přímo z kmenů, což je šílená práce. Dovedu si to představit, sám trochu hospodařím,“ říká ředitel.

Hned se ptám na podrobnosti. „Mám takovou malou farmu, koně, krávy, jezdím na traktoru nebo na koni. To si člověk odpočine od vší té kultury,“ vysvětluje Ondřej Zatloukal. Zřejmě vidí, jak mě jeho odpověď překvapila. Myslel jsem, že kulturního člověka a znalce je nutné z obrazáren a expozic tahat domů každý večer párem koní.  „Tak to rozhodně není. Jste tím vším uměním totiž za celý den úplně přehlcen a chcete vypadnout.  Je to i nutné, protože jinak bych z toho zblbnul, a to je to nejhorší, co člověka může potkat.“ K tomu nemáme co dodat.

V Rajské zahradě najdou klid oči i mysl

Ani my nechceme úplně zblbnout a tak se pomalu blížíme k východu. Ne, že by nebylo o čem psát. Fascinující jsou zejména církevní monstrance, umístěné v nádherně nasvícených tubusech, a úžasné jsou také podzemní prostory, kde jsou zachované původní zdi a nejrůznější artefakty. Vše je velmi elegantně doplněné moderními prvky.

V Arcidiecézním muzeu by se daly strávit celé hodiny, ale jak nám potvrzuje i pan Zatloukal, to vydrží jen málokdo. „Udržet pozornost ve velké obrazárně nebo muzeu se dá tak půl hodiny, maximálně hodinu. Pak je potřeba si odpočinout, dát očím klid. Proto v mnoha velkých galeriích mají klidové zóny, kde návštěvníci naberou síly. My tu máme Rajskou zahradu, ale stejně tak je dobré si zajít třeba do naší kavárny,“ vysvětluje Zatloukal.

Nevím, jestli to bylo myšleno jako skrytá pobídka, každopádně my svou pouť završujeme nad výbornou kávou v Café Amadeus.

INFOBOX: 

  • Arcidiecézní muzeum bylo založeno v roce 1995 jako součást Muzea umění Olomouc. Je to první muzeum tohoto typu v ČR.
  • Výstavní plocha stálé expozice má 1 110 m2 a další čtyři sály slouží pro krátkodobé výstavy.
  • Součástí muzea je i románský palác moravských biskupů u katedrály sv. Václava.
  • Celý areál je od roku 1995 národní kulturní památkou.
Sdílejte
Předchozí článekMade in Blanická
Další článekZmařené životy

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here