Domácí Sport Radovan Cibere

Radovan Cibere

346
0
Sdílejte

Od poníka do parkurové elity

Na koni skáče přes metr a půl vysoké překážky, přesto si parkurový jezdec Radovan Cibere za celý život nezlomil jedinou kost. „Padá se jen ve chvíli, kdy má jezdec víc odvahy než kůň,“ říká.

Text: Vojtěch Bílý Foto: Tomáš Loutocký

Začínal v pěti letech na malém cirkusovém poníkovi, kterého mu koupil otec. Od té doby ale uplynulo přes třicet let a Radovan Cibere se vypracoval na jednoho z nejlepších slovenských parkurových jezdců. Před dvěma lety zakotvil v olomouckém jezdeckém areálu Equine Sport Center.

Ke koním se Radovan Cibere dostal díky otci. „On měl vždycky sen, mít jednou své koně, své stáje. V osmdesátých letech ale nebylo snadné mít koně, takže tím prvním u nás doma byl poník, kterého otec získal z cirkusu, protože se znal s jeho ředitelem. Když cirkus od nás odjel, zůstal po něm na hřišti u fotbalové branky uvázaný malý poník,“ vzpomíná Cibere na své začátky. Tehdy mu bylo jen pět let a do koní se okamžitě zamiloval.

K parkurovým závodům ale  vedla ještě dlouhá cesta. „Následoval další poník, taky jsem začal taky navštěvovat jezdecký kroužek při střední škole. To bylo někdy v roce 1990, o dva roky později jsem se  zúčastnil prvních parkurových závodů,“ říká Cibere. Mezitím navíc jezdil na koních u známých z vesnice.

Po střední škole se konečně osamostatnil, jeho otec vybudoval stáje a koupil několik koní. „Koní přibývalo, až jsme jich měli asi dvacet. Jezdili jsme na závody, ale pořád to nebyla po sportovní stránce ta správná cesta. Proto přišla radikální změna, počet koní v naší stáji jsme snížili a já se v roce 2000 vydal sbírat zkušenosti do Švýcarska,“ popisuje jezdec svůj vstup mezi parkurovou elitu.

Kvalita závodů ve Švýcarsku je totiž o poznání vyšší. „Člověk se tam ale hlavně hodně naučil, byl jsem tam původně jen na rok, ale po nějaké době jsem se do Švýcarska zase vrátil,“ vzpomíná Cibere, který v zemi pod Alpami vystřídal několik soukromých stájí.

Když se pak rozhodnul natrvalo usídlit zpátky na Slovensku, narazil na další problém. „Pocházím z východního Slovenska, a když se chcete zůčastnit  kvalitních závodů,  znamená to dlouhou cestu. Třeba do Bratislavy přes 470 kilometrů. Když to máte absolvovat každý týden, je to hodně únavné,“ vysvětluje Cibere.

Následovalo tak další stěhování, tentokrát do Hodonína, ze kterého je to blízko jak na české, tak i slovenské nebo rakouské závodiště. Až v roce 2012 se začala rýsovat jeho cesta do současného působiště v Olomouci. „Nejdřív jsem byl tři měsíce u kamarádav Prostějově, který mi poskytnul prostory pro zimní přípravu. Mezitím jsme se domlouvali s majiteli jezdeckého areálu v Olomouci, kteří mi nabídli skvělé podmínky. Od května 2013 jsem i se svými koňmi zde,“ říká slovenský jezdec a trenér v jedné osobě.

Hned první sezóna mu vyšla velmi dobře, takže se v Olomouci usadil a nakoupil další koně. „Nyní se snažíme vychovávat  i mladší koně, se kterými jsme se loni účastnili mistrovství světa v belgickém Lanakenu. Se staršími jsme se zase kvalifikovali na letošní mistrovství Evropy,“ pochvaluje si Cibere.

Aktuálně se však připravuje hlavně na závody v domácím prostředí. Na začátku června totiž proběhne v Olomouci vůbec nejprestižnější klání v České republice. „Jde o kategorii CSI se třemi hvězdami, lepší jezdce u nás nikde neuvidíte, bude zde velká mezinárodní konkurence,“ láká Cibere všechny milovníky parkuru, i ty, kteří zatím tomuto sportu na chuť nepřišli. Olomoucký podnik je totiž současně i jedním z kvalifikačních závodů na Olympijské hry a podle toho bude vypadat i divácká kulisa.

Cibere, který má v Olomouci aktuálně šest koní, si je sám pečlivě vybírá. „Musíte mít představu, jaký typ koně chcete, důkladně musíte sledovat každou maličkost, hlavně zdraví. Nikdy ale stejně nevíte, jestli bude skákat metr padesát, nebo skončí na metru třiceti,“ vysvětluje Cibere.

Víc než na rychlost se v tréninku soustředí na techniku skoku. Dobrý jezdec si navíc dokáže volit dráhu přesně podle potřeb koně. „Každý má třeba jiný počet cvalových kroků mezi překážkami, je umění vést ho přesně. Stačí malá chyba a překážku shodíte. Špičkoví jezdci ale dokáží sednout v podstatě na jakéhokoliv trénovaného koně a zaskákat s ním čistě,“ míní Cibere, podle nějž je důležité si s koněm porozumět a přizpůsobit se mu.

Ač se to může zdát k nevíře, za třicet let, kdy se práci s koňmi věnuje, neměl Radovan Cibere ani jednu zlomeninu. „Jistě, nějaké výrony nebo zhmožděniny ano, ale není to jako u dostihových jezdců, kteří si za život zlomí snad každou kost v těle. Chválabohu já si zatím nezlomil nic, snažím se nepadat,“ říká se smíchem.

Pády jsou podle něj v parkuru většinou chybou jezdce, který má více odvahy, než kůň. „Když si kůň nevěří, zabrzdí, a vy skončíte na zemi,“ vysvětluje.

I když v Olomouci žije již přes dva roky, stále jsou ve městě místa, která nestihnul navštívit. „U koní je člověk zaměstnaný neustále, neexistují víkendy nebo svátky. Přesto jsem už část Olomouce stihnul poznat a moc se mi líbí, je ale hodně míst, kam se chci ještě podívat,“ plánuje muž, který si od koní nejlépe odpočine na rybách. „Ani na to ale moc času nemám,“ směje se Cibere a pomalu odchází do stáje, kde už na něj netrpělivě čekají jeho kolegové. Trénink totiž nepočká.

Radovan Cibere

Jeden z nejlepších slovenských parkurových jezdců se narodil se před 38 lety ve východoslovenském Trebišově. Závodit začal na střední škole, po jejím dokončení sbíral několik let zkušenosti ve Švýcarsku. Po návratu celou svoji stáj přesunul do Hodonína, odkud to měl blíže na závody v Česku, Rakousku i na Slovensku. V roce 2013 se přestěhoval do Olomouce, kde působí dodnes v jezdeckém areálu Equine Sport Center. Radovan Cibere je několikanásobný účastník Mistrovství světa i Evropy. Ve volném čase rád rybaří a prozkoumává krásy Olomouce.

Sdílejte
Předchozí článekNeviditelné
Další článekPan Architekt

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here